O bunkru

Nadešla osudová doba našeho národa, která vyžaduje osudových rozhodnutí. Cíl Německa je Černé moře. Pro náš národ nebude slitování. Nebude-li se bránit, bude bídáckým a všemu lidství se příčícím způsobem vyhlazen. Když zemřít, tak čestně!

- Armádní generál Ludvík Krejčí, září 1938

Poté, co se v roce 1933 v sousedním Německu dostal k moci Adolf Hitler, bylo zřejmé, že je to pro Československo velká hrozba. Naše armáda se musela zmodernizovat a začít se připravovat na válku. Zbrojovky a další továrny začaly ve velkém vyrábět tanky, letadla, děla, pušky a další výzbroj.

Československé válečné plány od začátku počítaly s pomocí našich spojenců - Francie, popř. Rumunska nebo SSSR. Páteří naší obrany se ale měly stát tisíce malých železobetonových bunkrů. Ty byly stavěny na velké části československých hranic - od Ostravy přes Krkonoše, Plzeň, jižní Moravu, Bratislavu až na Podkarpatskou Rus. Na strategicky významných místech bylo budováno tzv. těžké opevnění - masivní dělostřelecké tvrze, přes které se nepřítel neměl za žádnou cenu dostat.

S příchodem září 1938 se však už tak napjatá situace ještě více zhoršila. Hitler se už dávno netajil svými záměry a po jeho nenávistném projevu v Norimberku vypuklo v Československu povstání sudetských Němců volajících po připojení našeho pohraničí k Německu. Mnohdy krvavé boje musela utnout armáda.

Situace se stále vyostřuje, je vyhlášeno stanné právo a 23. září 1938 prezident republiky Edvard Beneš vyhlašuje všeobecnou mobilizaci československé branné moci. Všichni muži do 40 let musí nastoupit ke svým útvarům, početní stav armády tak postupně stoupne až na 1 250 000 vojáků. Opevnění je obsazené armádou, celá země každým dnem očekává začátek zničující války. Na hranicích jsou připraveny statisíce odhodlaných vojáků bránit svou vlast proti přesile nacistického Německa a za svobodu svých dětí jsou ochotni položit život. Tehdejší atmosféru snad nejlépe vystihuje nápis napsaný vojáky na jednom z bunkrů: "Za vlast i životu dáme..."

Bohužel zdaleka ne všechny bunkry jsou v tuto dobu zcela dokončeny. Mnoho pevností se ani nezačalo stavět, ostatním chybí těžké zbraně a další vybavení. Není výjimkou, že v tzv. lehkém opevnění (naše muzeum) chybí kulometné lafety, ventilace, periskopy nebo pancéřové dveře. Vojáci tak musí improvizovat, jak nejlépe dovedou.

29. září 1938 se však stalo něco, co nikdo nečekal. Adolf Hitler svolal do Mnichova konferenci, kde Německo, Itálie, Velká Británie a náš spojenec, Francie, odsouhlasili podstoupení československého území s německou většinou Německu výměnou za mír. Na schůzi nebyli pozváni českoslovenští zástupci, jednalo se tzv. "o nás bez nás". Prezident Edvard Beneš pod velkým nátlakem mnichovský diktát přijal. Zlomení a zrazení vojáci museli pryč z hranic a předat své pozice, výzbroj a bunkry nepřátelům, mnozí v zoufalství spáchali sebevraždu...

Tak začalo období druhé republiky. Prezident Beneš abdikoval a nahradil ho Emil Hácha. Zmrzačená republika však stejně neměla dlouhého trvání. 14. března 1939 Slovensko vyhlásilo autonomii a o den později zbytek kdysi slavné republiky obsadila nacistická vojska. Československo definitivně zaniklo a byl zřízen protektorát Čechy a Morava. O další půl rok později bylo napadeno Polsko a tím oficiálně začala druhá světová válka...

Tyto události jasně ukázaly, jak dopadá tzv. politika "appeasementu", neboli ustupování, kterou praktikovali naši spojenci, kteří ve snaze udržet mír za každou cenu a ve strachu z války raději obětovali "malou bezvýznamnou zemičku někde na východě". Nejstrašnější válce v lidských dějinách však stejně nezabránili... Jak říkal Tomáš G. Masaryk: "O hranice se nediskutuje, o hranice se střílí!"


Tento bunkr s označením L3/1/A-180 byl vybetonován pražskou firmou Silsta Praha a.s. dne 28. září 1937. Jako jeden z mála v okolí byl vybaven téměř kompletně - nechyběla ventilace, periskopy ani kulometná lafeta vzor 37. Osádku tvořilo 7 mužů.

Je to pro nás katastrofa, kterou jsme si nezasloužili. Podrobujeme se a budeme se snažit zajistit svému národu klidný život. Nevím, zda budou mít vaše země prospěch z rozhodnutí učiněného v Mnichově. Určitě však nejsme poslední, po nás to postihne i jiné.

- Prezident ČSR Edvard Beneš, říjen 1938